Co nám lékaři neřeknou - 7. kapitola

7. Kapitola

Ze všech oborů medicíny je chirurgie pravděpodobně nejméně vědecká. Většina rozhodnutí týkajících se operací vychází více z osobního stylu jednotlivých lékařů, nebo čistě jen z momentální módy než ze střízlivé skutečnosti. Z pochopitelných etických důvodů nejsou operace většinou vůbec zkoušeny v kontrolovaných experimentech a místo toho vznikají na základě okamžité potřeby a pak se je učí další - včetně školících se lékařů - víceméně při práci. To znamená, že se mnoho chirurgů nadchne pro nějakou novou techniku ještě dříve než se dozví, co vlastně vůbec dělají nebo dokonce zda tento nový postup vůbec pomáhá.

    Krom toho chirurgové podceňují základní rizika všech typů operaci bez ohledu na to, jak jsou tyto procedury "rutinní". Akutní operace mají sice daleko vyšší úmrtnost, ale i značný počet plánovaných výkonu přináší s sebou velké riziko. Například lidé, kteří se rozhodnou pro operací šedého zákalu nebo odstranění prostaty, mají šanci 1:20, že do roka po zákroku v důsledku pooperačních komplikací zemřou.

Podle třetí Zprávy důvěrného průzkumu v oblasti perioperačních úmrtí (informace dobrovolně dodané více než tisíci chirurgy z celé Britanie o pooperačních úmrti, nastalých během měsíce po zákroku) zemře po běžných operačních mnoho pacientů zbytečně. Anketa zjistila, že úmrtí z následkem žilní trombózy a plicní embolie je všeobecně rozšířeným jevem. Mnohá úmrtí souvisela s předoperační přípravou nebo dokonce samotnou operací, která byla vykonána příliš ukvapeně, nebo bylo při ní pacientovi podáno příliš mnoho tekutiny, která způsobila srdeční záchvat. Značně velký počet úmrtí byl způsoben tím, že chirurg nebyl s operací dostatečně obeznámen! Chyby chirurgů nejsou ničím novým. V Americe se každý rok provede na šest miliónů zbytečných operací a invazivních vyšetření. Každoročně je zde omylem odstraněno 20.000 normálních slepých střev.

    Nesmírné množství pacientů se dostává pod nůž skutečně vez opodstatnění. Operaci zbytečně podstoupí většina dětí se zánětem středouší, stejně jako ženy podrobující se dilataci a kyretáži (výškrabku děložní sliznice) po dokončeném potratu, hysteroktomii, ale i pacienti s ortokonorárním bypasem. Vytvoření bypasu může některým pacientům ulevit od jejich potíží, ale nikde není dokázáno, že tato operace je skutečně schopná prodloužit život. Vědci ze 14 významných kardiologických pracovišť z celého světa v jedné ze své studii zjistili, že až jedna třetina všech operací je zbytečná a ještě k tomu uspíší smrt pacienta. Americký národní úřad zdraví odhaduje, že 90% amerických pacientů, kteří se této operace podrobí, z toho nemá žádný prospěch.

Chirurgická léčba rakoviny prsu

Velké množství operačních postupů, které se stále užívají, je nejen zbytečných, ale nepochybně i překonaných (kniha L.McTaggartové vyšla v roce 1996 - co se změnilo za uplynulých 8 let? - poz.red.). Chirurgická léčba rakoviny prsu se od předminulého století neposunula dopředu ani o jediný krok. Na zkoumání 8.000 případů nebyly zjištěny žádné rozdíly v přežívání pacientek po jakémkoli léčebném postupu: mastektomie (odstranění celého prsu), lumpektomie (vyjmutí nádoru), kvadrantektomie (odstranění části prsu). Z mnoha důvodů a na základě dalších četných studií se jako nejvíce bezpečná a humánní jeví lumpektomie. Navzdory tomu si však pořád velké množství chirurgů myslí, že čím více odříznou, tím lépe pro ženu, a většině žen s časným stadiem rakoviny odmítají nabídnout operaci, která jim zachrání prs..

Rakovina prostaty

Příliš často sahají chirurgové po skalpelech příliš brzy. To se týká i prostaty. Zásadní fakta dokazují, že konzervativní léčba časného stadia - tzn. že lékař zaujme bedlivý a vyčkávací postoj a využije dalších forem léčby, jako je třeba hormonální terapie a nepospíchá s operací, může být to nejlepší východisko, zvláště pro starší muže. A to především proto, že rakovina prostaty je většinou pomalu rostoucí nádor. Podle pitevních protokolů má třetina mužů západní Evropy nádor prostaty, ale pouze jedno procento na něj zemře. Zejména u pacientů nad 70 let je větší pravděpodobnost, že zemřou se svou rakovinou prostaty než kvůli ní. Existuje spousta důkazů, že většina nádorů prostaty nemetastazuje.

    Kromě  skutečnosti, že operace prostaty zřejmě nezlepšují přežívání, může radikální zásah a screening (metody vyhledávání nemoci) "probudit" mnoho další tumorů, které by jinak zůstaly skryty a neškodily by, pokud by jinak zůstaly ponechány neodhalené. V jistých lékařských kruzích jsou též obav odhaleno, že chirurgové náhodně rozšiřují rakovinné buňky do dalších částí těla při operování. V jedné studii, která sledoy, že radikální zásahy, kterými se léčí rakovina prostaty (i prsu), mohou pouze přispívat k metastazování nádoru. Bylo zjištěno, že po 14. operacích, byly po zákroku nalezeny rakovinné buňky prostaty v krvi 12 pacientů. Pouze tři měli tyto buňky v krevním oběhu už před operací. Podobné znepokojení vzrostlo i v otázce chirurgie prsu, především poté, co se zdá, že operace zvyšuje riziko recidivy nebo smrtí v průběhu tří let po zákroku.

Hysterektomie

Hysterektomie (odstranění dělohy) předčí všechny ostatní operační zákroky svou zbytečnosti. Tři čtvrtiny všech hysterektomií jsou prováděny ženám mladším padesáti let ze značně pochybných důvodů. Ačkoli jediným rozumným vysvětlením pro vykonání této operace je karcinom dělohy nebo nezvládnuté porodní krvácení, čítají právě tyto příčiny pouze 10% ze všech provedených výkonů.  Zbývajících 90% hysterektomií se dělá pro mnoho sporných diagnóz: myomy, endometrióza (přítomnost děložní sliznice mimo děložní dutinu), pokles močového měchýře, změny polohy dělohy, silné menstruační krvácení nebo nevysvětlitelné potíže z cyklem, kterým dávají gynekologové bizarní pojmenování "pánevní kongesce". Přitom méně než 2 myomy z 1000 a méně než 3% nálezů abnormálních buněk sliznice děložní se vyvine ve zhoubný nádor.

     U abdominálních hysterektomií (tj. břišní cestou) se nežádoucí reakce vyskytují u více než 40% zákroků. Mezi těmito následky jsou střevní potíže, zadržování moče nebo inkontinence a riziko život ohrožující trombózy, především u žen po menopauze. Třetina až téměř polovina všech žen, které se podrobily hysterektomii nebo odstranění vaječníků, pozoruje snížení sexuální vzrušivosti. Jestliže má žena vaječníky vyoperovány zároveň s dělohou, může čekat velké potíže v přechodu. Ale i když jsou vaječníky ponechány, může vést hysteterktomie k časnému selhání funkce vaječníků a menopauza přichází dříve než je obvykle.

    Všechny choroby, které nejsou skutečnými indikacemi pro odstraněny dělohy, se dají léčit šetrnějšími chirurgickými zákroky, léky, dietou, správnou výživou, výživovými doplňky, alternativní medicínou apod.

Krevní transfuze

Krevní transfuze snad znamená největší riziko, kterému je pacient při operaci vystaven. Jak už se to v medicíně běžně praktikuje, jsou směrnice, kterými se lékaři řídí při rozhodování, zda dát či nedát transfuzi, schvalovány na základě nedostatečného počtu vědeckých důkazů. Odhadem třetina až tři čtvrtiny pacientů, kterým je podána krev, je transfuzí léčena kvůli malému objemu krve nebo kvůli špatnému stavu výživy (tedy pro anémii). Anémie z nedostatku železa stojí stále v čele diagnóz, pro které se podává transfuze, ačkoli je to jen zřídka oprávněné.

    V lékařských kruzích se už dávno pochybuje o jedné z nejstabilněji zavedených praktik podávání krve před operací a během ní. Transfuze se automaticky provádí u dětí, jejichž porodní váha je menší než 1500g, což je postup, který má jen malé opodstatnění. Kromě špatných indikací pro podávání krve dávají lékaři často špatnou krev. Navíc, což je v lékařských kruzích asi málo známo, nebyly transfuze nikdy podrobeny řádnému vědeckému bádání - tedy randomizovanému, dvojitě slepému pokusu -, které by dokázalo, jestli jsou skutečně alespoň trochu přínosné.

    Nárůst výskytu AIDS dodává transfuzím podobu ruské rulety. Objevují se stále nové a nové viry HIV a neví se, co je způsobuje a jak dlouhou inkubační dobu mají (když se to jaksi zjisti u jednoho víru, objeví se další). Testy, které mají zjistit vir hepatitidy C, jsou velmi nespolehlivé. Dále existuje riziko, že z krve chytí pacient virus lidské T-buněčné leukémie - lymfomu (HTLV-1), které je 10krát větší než riziko infekce HIV. Toto riziko prudce stoupá, když si uvědomíme, že mnoho příjemců, včetně novorozenců, dostává krevní deriváty, vyrobené z krve průměrně devíti dárců.

    Po prodělané rakovině transfuze velice snižuje činnost imunitního systému, čímž může do určité míry napomoci recidivě. Transfuze během operace zvyšuje riziko infekce. Vedle toho, že cizí krev snižuje šance na přežití, přináší také vedlejší účinky, které si v ničem nezadají s těmi nejhoršími polévkovými reakcemi - od kopřivky přes horečku nebo zimnici až po těžké poškození plic, které může ohrozit život a jehož riziko je vyšší, než se původně myslelo.

    Je zde i podstatné nebezpečí vzniku generalizované infekce a život ohrožujících alergických reakcí, stejně jako pravděpodobnost, že se z krve může dostat pohlavně přenosná choroba, jako je třeba cytomegalovirová infekce (CMV).

    Jedná studie uvádí: "Neubráníme se biologicky danému (a nyní již i právně uznanému faktu), že krev každého člověka obsahuje rozmanité protilátky, antigeny a infekční zárodky, z nichž mnohé jsou nám doposud neznámé a vědci je musí teprve rozpoznat. Pomazané hlavy konečně pochopily, že "čistá krev" je pouhou fikcí".