Očkování, poruchy vývoje a imunity u dětí

MUDr. Ludmila Eleková

Jsem praktická lékařka pro dospělé s cca 15 letou praxí, praktikuji homeopatii, zabývám se i jinými metodami alternativní medicíny. Nevlastním žádný oficiální papír, který by mě prohlásil za odborníka na očkování. Jsem „jen“ praktická lékařka, která vidí denně své pacienty a má zájem o to, aby byli zdraví. Nezapomněla jsem na Hippokratovu přísahu – především neškodit – a cítím jako svou morální povinnost doporučit jen takovou léčbu, kterou bych byla ochotna podstoupit sama. Cítím se oprávněna veřejně sdělit svůj názor, ke kterému jsem se propracovala během let své praxe a studia homeopatie, během studia různých zdrojů týkajících se očkování a infekčních nemocí, pozorováním vývoje svých dětí a léčbou dětských homeopatických pacientů.

       Žijeme ve svobodné zemi, ve které má každý Ústavou zaručená práva vyjadřovat svůj názor, svého práva využívám. Následující text odráží výsledky mého studia a osobní porozumění a interpretaci faktů, ke kterým jsem se dostala. Každý čtenář si může tatáž fakta vyhledat a sám si na ně vytvořit svůj názor.

       Očkování je kontroverzní téma, existují dva nesmiřitelné tábory zastánců a odpůrců a někde uprostřed mezi nimi se motá většina lidí. Dostávají se k nim protikladné názory, poslouchají jednu invektivu za druhou, a pokud nemají možnost surfovat na internetu a přečíst si většinou anglicky psané texty, jsou odkázáni na místní zdroje. Bohužel místní (tím myslím české a slovenské) zdroje informací jsou značně nevyvážené.

       Na jedné straně stojí oficiální medicína tvrdící, že očkování je prospěšné, bezpečné a nutné pro blaho celku. Až na výjimky popírá dlouhodobé nežádoucí následky očkování. Ohání se studiemi prokazujícími účinnost a bezpečnost. Straší návratem epidemií jako za starých časů, medializuje se každý nešťastný případ kojence zemřelého na černý kašel nebo záškrt. Navíc je oficiální medicína zaštítěna platnou legislativou ukládající očkovací povinnost a sankce za její neplnění.

       Na druhé straně stojí laici, rodiče, léčitelé a občanská sdružení ventilující svůj negativní názor na očkování, od mírného nabádání k opatrnosti až po nesmiřitelný nesouhlas. Tato strana obvykle pouze prohlašuje, že očkování škodí, dává do souvislosti výskyt nemocí, jako jsou alergie, autoimunitní poruchy, hyperaktivita, autismus apod. bez nabídky mechanismu, který by vysvětloval patogenezi těchto nemocí. Strana odpůrců nebo lidí jen rezervovaných je denunciována oficiální medicínou, která s nimi nechce ani diskutovat, nebaví se na věcné úrovni o jejich argumentech.

       Tvrdím, že očkování je posvátnou krávou moderní medicíny. Jeho účinnost a prospěšnost je axiom, o kterém se nedebatuje. Většina lékařů skutečně věří, že očkováním dělají dobrou věc. Nežádoucí účinky, nejsou-li skutečně akutní a dramatické, nejsou rozpoznány, protože lékařům chybí rámec myšlení a nástroje, které by jim umožnily je rozpoznat. Proto skutečně věří, že očkování je bezpečné. Věří, že vymýtilo nemoci, že před nimi chrání, že je třeba tzv. stádní imunita (= herd immunity = kolektívna imunita - pozn. red.), tj. vysoká proočkovanost, a dělají si skutečně starosti, že když se rozšíří neochota očkovat, že to ohrozí zbytek populace. Všimněte si, v přechozích větách jsem psala "věří". Protože ona to je skutečně převážně jen víra. Také jsem ji sdílela, ale zjistila jsem, že se zakládala na nesprávných základech.

       Pozorujeme-li debaty o očkování, je tam spousta emocí a ideologie, ale jen málo faktů. Připomíná mi to náboženské debaty věřících v různého boha. Je to skutečně zajímavé, protože v těchto debatách nejde skoro nikdy o racionální, vědeckou diskuzi o faktech, ale o přetlačování se, kdo více prosadí svou víru. Zastánci očkování pouze odmítají argumenty protistrany s tím, že to není pravda. Někdy říkají (a píší) skutečné nesmysly. Nedávno jsem kdesi četla článek MUDr. Hany Cabrnochové, předsedkyně Společnosti dětského lékařství a místopředsedkyně Vakcinologické společnosti o očkování. Hned na začátku vychvalovala zásluhy očkování na vymýcení nemoci a mezi jinými jmenovala choleru a mor – nemoci, proti kterým se u nás nikdy neočkovalo! Neumím si to vysvětlit. Nelze to vysvětlit nevědomostí, takové chyby by dělat neměla. Podle mě jen vyjádřila hluboko zažrané přesvědčení, které je tak hluboko uložené, že se o něm ani nepřemýšlí, natož pochybuje, a domnívá se, že očkování je jediným faktorem, proč nemáme epidemie infekčních nemocí jako ve středověku.

       Uprostřed toho všeho jsou rodiče dětí, kteří se snaží co nejlépe pečovat o jejich zdraví a s přístupem k internetu se dostávají k informacím, které je mnohdy vyděsí a oni nevědí co s nimi. Rozumné diskuze s pediatrem se dočkají jen v ojedinělých případech a nakonec se jejich rozhodnutí řídí spíše tím, kolik nepříjemností ze strany úřadů jsou ochotni snášet, než nejlepším zájmem jejich dítěte.

       Chci shrnout všechny základní informace o očkování, vysvětlím, proč jsou lékaři tak neochotni očkování zpochybnit, proč některé věci nevidí, nabídnu mechanismus, kterým může očkování škodit, ukáži, jak vytipovat ohrožené děti a hlavně nabídnu těm, kteří již nějakou škodu utrpěli, naději na léčení.

       O problematiku očkování se zajímám více než 10 let. Začalo to díky mému mladšímu synovi, letos patnáctiletému, který na první očkování Alditeperou (vakcína DTP, obsahující rtuť; proti záškrtu, tetanu a čiernemu kašľu - pozn. red.) reagoval prudkou reakcí. Ječel vysokým křikem, o kterém jsem se až dodatečně dozvěděla, že se mu říká encefalitický křik, měl horečku, oteklou a zarudlou celou půlku zadečku, do které byl očkován. Byla jsem tehdy čerstvě po atestaci a ani ve snu mě nenapadlo, že by očkování mohlo něco takového udělat. Ani dětská lékařka mě na nic neupozornila. Nenapadlo mě vůbec přečíst si příbalový leták. Prostě a jednoduše jsem jako mnoho dalších rodičů přinesla své tříměsíční dítě důvěřivě na očkování.

       Reakce mého syna trvala tři dny. Po jejím odeznění přestal spát, často se budil, vždy s tímto pláčem, s vytřeštěnýma očima a zaťatýma ručkama ječel a ječel. Také začal být neklidnější, uplakanější, v batolecím věku byl extrémně agresivní a hyperaktivní. Samozřejmě, že dostal další DTP očkování, sice tzv. frakcionovaně, rozděleně na dvě dávky, ale dostal je. Dnes vím, že když reagoval tak divoce na první dávku, už neměl být touto vakcínou dále očkován. Syna jsem si nedávno vzala do péče jako jeho lékařka a měla jsem tak možnost se podívat do jeho karty. Záznam zní: matka hlásí febrilní reakci, otok hýždě, vymizelo. To napsala dětská lékařka druhý den, když jsem jí volala. Ani slovo o tom neobvyklém pláči, který jsem hlásila, ani slovo o tom, že by reakci hlásila na SÚKL (Státní Ústav pro Kontrolu Léčiv - pozn. red.), což byla její povinnost.

       Celou tuto historii píši proto, abyste viděli, že ani lékaři často nic neví. Já nic netušila, nevěděla, nic mě nenaučili. Nežádoucí reakce nejsou téměř vůbec hlášeny, proto může oficiální medicína tvrdit, že jsou vzácné.

       Začala jsem studovat homeopatii a poprvé jsem se začala dozvídat něco o tom, že to očkování nemusí být tak úžasné a že to dokonce může způsobit velký průšvih. Syna jsem již nenechala přeočkovat Trivivacem (tzv. MMR vakcína, t.j. proti osýpkam/spalničkám, príušniciam/mumpsu a ružienke/zarděnkám - pozn. red.), v 5 letech jsem odmítla přeočkování DTP. Dostal tehdy pouze tetanus (stejnou dávku jako dospělý!), protože jsem netušila, že problémem byla i rtuť, nejen pertussová vakcína (pertussis = čierny kašeľ - pozn. red.). Po tetanovce byl opět asi dva týdny „na zabití“. Nebudu popisovat celou svou cestu, představím vám její výsledky.

       Ve svém článku chci prodiskutovat několik témat:

1. Vztah očkování a infekčních nemocí (1. díl, 2. díl)

2. Co je vlastně očkování a jak se během let své existence změnilo

3. Co obsahují vakcíny
4. Vliv očkování na imunitu
5. Jakým mechanismem může očkování škodit
6. Jak vytipovat rizikové jedince
7. Jak posilovat imunitu a jak léčit běžné nemoci
8. Jak napravit již vzniklé škody – léčba postvakcinačního syndromu

1. Očkování a infekční nemoci 

       U tvrzení, že očkování vymýtilo infekční nemoci a že by se po jeho omezení nebo zastavení znovu vrátily velké epidemie, obvykle skončí každá debata. Je to hlavní strašák oficiální medicíny, malují nám katastrofické scénáře epidemií, zástupy umírajících nemluvňat atd. Co je na tom pravdy? Podívejte se na https://www.genesgreenbook.com/content/proof-vaccines-didnt-save-us.

       Obrázek vydá za tisíc slov. Grafy názorně ukazují, že přes 90% snížení výskytu a úmrtnosti na infekční nemoci připadá na vrub jiných faktorů než je očkování. Těmi faktory jsou zejména:

• výživa - zajímavé jsou zejména grafy ukazující současný pokles výskytu kurdějí (tj.nedostatku vitamínu C; kurděje = skorbut - pozn. red.) a nemocí
• hygiena
• kanalizace, kvalitní pitná voda
• lepší bydlení (slunce)
• zkrácení pracovní doby (zase slunce a vitamín D – dostali se ven z fabriky ještě za světla a mohli si odpočinout. Velkou zásluhu na snížení výskytu infekcí je proto třeba připsat odborům.
• důležité bylo pravděpodobně i zvýšení všeobecné vzdělanosti a gramotnosti.

       Výskyt závažných nemocí v dnešní době dává těmto pozorováním za pravdu. Naprostá většina případů záškrtu na Ukrajině postihuje děti z romských osad nebo jiných sociálně slabých skupin. V celosvětovém měřítku se podobné epidemie vyskytují převážně v zemích se slabou ekonomickou infrastrukturou, negramotným a chudým obyvatelstvem. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na loňskou epidemii prasečí chřipky. Z Mexika přicházely děsivé zprávy, chřipka tam měla relativně vážný průběh a dost úmrtí. I na základě těchto prvních informací vyhlásila WHO pandemii. A jak to vypadali v civilizovaných zemích? Ukázalo se, že nemoc je mnohem mírnější než běžná sezónní chřipka a zemřelí na ni se rekrutovali z jinak rizikových skupin.

       Zkuste si představit, že žijete jako dělník v polovině 19. století. Budete žít v chatrči, na pár metrech s celou svou rodinou, nebudete mít dost jídla, budete neustále hladovět, nebudete mít dostatek pitné vody, nebudete se mýt, prát si prádlo, protože nebude kde a bude to příliš drahé, budete pracovat 16 hodin denně bez pořádného jídla a odpočinku, za celý týden se nedostanete na vzduch, budete vdechovat jedovaté výpary z výroby. Myslíte si, že budete zdraví? Jaká by asi byla vaše imunita? Kolika let byste se asi dožili? A vašich dětí, které sdílejí tytéž životní podmínky a místo do školy chodí od útlého věku pracovat do té samé továrny? My si neuvědomujeme, že si žijeme lépe než šlechtici ve středověku, že samozřejmost slušného bydlení, dostatku jídla a možnost odpočinku tu nebyla vždy. Že to přišlo až s 20.stoletím. A právě tyto změny vedly k ústupu infekčních nemocí. Očkování se s tím jen svezlo. Jako byste naskočili na konec brzdícího vlaku a mysleli si, že jste ho zastavili.

       I kdybychom neměli k dispozici tyto grafy, stačí si položit jednoduchou otázku. Kam se poděly nemoci, proti kterým se neočkovalo? Mor, cholera, spála (šarlach - pozn. red.) - že by hygiena a výživa platila jen na některé bakterie a viry a proti jiným musíme mít očkování? Je zajímavé, že když čtu nějaký rozhovor s lékařem propagujícím očkování, tvrdícím že očkování vymýtilo nemoci, žádný novinář mu nikdy nepoloží právě tuto otázku – co se stalo s nemocemi, proti kterým se neočkuje.

       A kde je virus chřipky a jiných respiračních nemocí v létě? Kam se schová? Nejsou to typy virů, které by přežily měsíce na slunci a suchu.

       Všimněte si grafu ukazující úmrtnost na spálu. Spála byla v polovině 19.století vražednou nemocí, umíralo na ni kolem 40% dětí. Samuel Hahnemann, zakladatel homeopatie, si vybudoval svou pověst mimo jiné úspěchem při epidemii spály ve městě, kde tehdy žil. Chodil do rodin k nemocným dětem a věděl, že když dnes vidí jedno nemocné dítě, zítra budou nemocné všechny a za pár dnů jich polovina zemře. Přemýšlel, jak ochránit sourozence nemocných dětí. Obraz spály odpovídal a stále odpovídá léku Belladonna. Tímto lékem léčil nemocné děti a současně ho rovnou podal jejich sourozencům. Jakmile začal provádět toto opatření, nedošlo již k jedinému úmrtí.

       Spála dnes? Penicilín na týden a hotovo. Jak to, že se tak děsivé nemoci stala nemoc banální? Nejde jen o spálu, podobný vzorec vidíme i u jiných nemocí. Například syfilis byla z počátku v Evropě subakutní nemocí, která zabíjela velmi nepříjemným způsobem během několika týdnů. Dnes ji můžete mít celá desetiletí a nevíte o tom. Všichni mí pacienti, u kterých byla zjištěna syfilis, ji měli zjištěnou náhodně při odběru krve. Neměli žádné příznaky.

       Totéž platí pro tuberkulózu, většina nakažených v naší zemi si vytvoří imunitu, aniž by měla jediný příznak, jen zlomek z nich onemocní manifestním onemocněním. Ale když byla zavlečena do panenských populací Eskymáků a Indiánů, fungovala jako biologická zbraň. Podobnou biologickou zbraní proti Indiánům byly spalničky (osýpky - pozn. red.). Pro kolonizátory banální nemoc, pro Indiány smrtelná.

       Vidíme, že průběh nemocí závisí na mnoha jiných faktorech, než je očkování. Hlavními faktory určujícími výskyt a závažnost budou spíše výživa, hygiena, přístup k čisté pitné vodě, dostatek vitamínu C a D a předchozí genetická paměť. Infekční zárodky se nám přizpůsobují a i my si na ně zvykáme. Vyskytuje-li se nemoc v populaci po staletí až tisíciletí, nebývá její průběh tak závažný jako v populaci, kam byla čerstvě zavlečena. Dalo by se to říci i tak, že imunita našich předků, jejich kontakt s infekcí, chrání i nás. Přerušení tohoto řetězce očkováním může mít nedozírné důsledky pro další generace.

Další dosud běžně neznámým jevem je, že součástí přizpůsobení mikrobů je i přizpůsobení závažnosti nemoci podle cesty přenosu. Když mikrob potřebuje, abyste se pohybovali mezi ostatními lidmi, nebude nemoc tak vážná, abyste nebyli schopni vstát z postele – například běžná nachlazení, ale i dětské nemoci. Když potřebuje, abyste nehybně leželi, bude vám tak zle, že se nepohnete – například malárie. U nemocí přenášených infikovanou vodou se ukazuje, že závažnost záleží na kvalitě kanalizace v dané zemi. Někde v Africe, když máte choleru, můžete ležet, kálet pod sebe a je vysoká šance, že se výkaly dostanou do společného zdroje vody a nakazí další lidi. V civilizovaných zemích skončí v kanalizaci, kde budou zničeny. Proto v civilizovaných zemích nemívá cholera tak vážný průběh, může proběhnout i docela nenápadně, aby vás donutila jít mezi lidi a šířit ji tam. Tento jev byl pozorován v latinsko amerických zemích, kde mohli porovnat výskyt v chudinských a bohatých čtvrtích. Jistě že na to měl vliv i stav výživy obyvatel.  

       Již nevím, kdo přesně řekl, že existuje lež, lež do nebe volající a statistika. Nebo že věří jen statistice, kterou si upraví sám. Historie očkování oplývá případy falšování statistik, změn diagnostických kritérií v době zavedení očkování, které papírově eliminovaly nemoci, problémů s hlášením nemocí, považování očkovacího statusu za hlavní diagnostické kritérium... Již v 19.století docházelo k podivným praktikám při hlášení případů neštovic (pravých kiahní - pozn. red.) a zmatkům při určování očkovacího statusu nemocných. 

       Zářným nebo spíše temným příkladem z novější doby je dětská obrna, poliomyelitis. Je to jediná nemoc, jejíž výskyt se při stoupající životní úrovni zvýšil. Kulminovala kolem 2. světové války a krátce po ní. Hlavním důvodem bylo paradoxně právě zlepšení hygieny. V primitivních podmínkách se děti promořily virem už v batolecím věku a neprodělaly manifestní onemocnění. Pozdější nákaza vedla k závažnějšímu průběhu. Stejný vzorec vidíme i dnes u dětských nemocí, které se díky očkování přesouvají do vyššího věku se všemi riziky, vidíme to u EB viru (Epstein-Barrov vírus - pozn. red.), který u malých dětí nevyvolá téměř nikdy zvláštní symptomy, ale u puberťáků způsobí infekční mononukleózu.

       Očkování proti polio (detskej obrne - pozn. red.) je klasickým případem vydávaným konvenční medicínou za úspěch očkování. Skutečnost je ale poněkud jiná. Na výše uvedených stránkách najdete i grafy týkající se polio. Oficiální statistiky ukazují po počátku očkování vzestup výskytu. CDC uvádí, že od 70. let 20. století byly všechny případy polio způsobeny vakcínou. Přijde mi poněkud zvláštní očkovat proti nemoci, která se nevyskytuje a způsobovat právě tu nemoc, které se mělo zabránit. Kdo tady ohrožuje veřejné zdraví? 

       S polio je spojeno několik velmi zásadních věcí. Musím říct, že lékaři jsou udržováni v nevědomosti, stejně jako jsem byla já. Když se začalo zavádět očkování, zjistilo se, že výskyt stoupá. Místo toho, aby se od očkování upustilo, změnila se diagnostická kritéria a to zásadně. Před očkováním se za polio považovala jakákoli chabá paralýza, která trvala nejméně 24 HODIN, nebylo vyžadováno laboratorní potvrzení. Po zahájení očkování se za polio prohlásil pouze případ, kde paralýza trvala 60 DNÍ a muselo být provedeno laboratorní vyšetření. Současně byla zavedena diagnóza aseptické meningitidy. Případy polio se prostě jen přesunuly do kolonky aseptické meningitidy. Kromě toho byl očkovací status - skutečnost zdali pacient byl nebo nebyl očkován - zásadním faktorem při určování diagnózy. Jinými slovy, byli-li jste očkováni, nemohli jste mít polio a figurovali jste pod jinou diagnózou. Podrobnosti o polio najdete v knize Neilla Z. Millera "Co možná nevíte o očkování" (angl. "Vaccines: Are They Really Safe and Effective?").

       Polio kulminovala v době, kdy bylo hojně používáno DDT (DichlórDifenylTrichlóretán; rakovinotvorný a mutagénny insekticíd zakázaný dnes v drvivej väčšine krajín sveta - pozn. red.), lidi si jím stříkali i zahrady a dostávalo se do potravního řetězce, zejména kravského mléka. Současně kojení nebylo vůbec v módě. V té době opouštělo americké porodnice pouze 5% kojících matek. Děti nebyly kojeny, byly chovány v přílišné čistotě, což jim znemožnilo přirozený rozvoj imunity, byly zatíženy DDT z mléka a v létě žily z limonád a zmrzlin. Šlo o kombinaci infekce a intoxikace. To vše vedlo k náchylnosti a onemocnění. Někteří lékaři dokázali u své klientely snížit výskyt polio na zlomek procent výskytu v okolí pouze tím, že děti převedli na stravu s nízkým glykemickým indexem.

       Závěr: očkování nemělo na výskyt infekčních nemocí zásadní vliv. Hlavní vliv mělo zlepšení výživy obyvatelstva, zkvalitnění bydlení, zlepšení komunální hygieny a zvýšení životního standardu. Prakticky stejně ubývalo nemocí, proti kterým se očkovalo i nemocí, proti kterým se nikdy neočkovalo. Nemoci ubývaly stejně v zemích, kde se proti nim očkovalo i v zemích, kde se proti nim neočkovalo – za předpokladu, že šlo o země se srovnatelným standardem a způsobem života. Sama WHO prohlásila, že míra výskytu onemocnění a úmrtí v zemích třetího světa nemá žádný přímý vztah k očkování či lékařskému ošetření, nýbrž je úzce spjatá se standardem hygieny a výživy.

       Kdo straší epidemiemi jako v dobách před očkováním, zjevně není dobře informován. Kdybychom pro účely této diskuze připustili, že očkování sníží výskyt nemocí řádově o procenta, je třeba si položit otázku, jestli není cena příliš vysoká. Dětské zdraví není jen vyhnout se spalničkám a černému kašli, ale jde o celkové zdraví, nepřítomnost alergií, poruch imunity, poruch učení, nemluvě o závažnějších postiženích. Jak uvidíte dále, dnešní volba je hlavně o tom, jaké riziko si vybrat. Protože ani jedno rozhodnutí – očkovat nebo neočkovat není bez rizika. Nejde jen o kvantitativní riziko, ale i kvalitativní. Pro některé rodiče a děti může ta volba vypadat i takto: riskovat spalničky nebo autismus? Je paradoxní, že některé vakcíny i podle oficiálních údajů způsobují více problémů než původní nemoc. Typickou nemocí je hepatitis B (nákazlivá žltačka/žloutenka typu B - pozn. red.). V USA jsou ročně řádově desítky případů nemoci u kojenců a batolat, ale tisíce hlášených reakcí na vakcínu. Takže vakcína poškodí řádově stokrát více dětí, než kolik jich teoreticky ochrání. Rozum zůstává stát.

2. Co je vlastně očkování a jak se během let měnilo

       Podívejme se blíže na očkování samotné. Co je to vlastně očkování? Teorie říká, že je to zavedení malé dávky mrtvého nebo oslabeného mikroorganismu do těla za účelem „tréninku“ imunitního systému. Předpokládá se, že si imunitní systém tohoto mikroba zapamatuje a v případě skutečné infekce ho rychleji zlikviduje. V zásadě je to zajímavá myšlenka, která má racionální jádro. Problém ale je, jak se během let vyvíjely vakcíny a jak se měnila očkovací praxe. Abychom to pochopili, musíme se podívat do historie očkování:

       První nemocí, proti které se zkoušelo očkovat, byly pravé neštovice. V dnešní době nejsme schopni docenit, jak strašná nemoc to byla. O tom není žádných pochyb. Byla vysoce nakažlivá, měla relativně vysokou úmrtnost a zanechávala trvalé následky. Podívejte se na internet na obrázky nemocných neštovicemi, stojí to za to. Je pochopitelné, že se lidi snažili vymyslet nějakou ochranu.

       Začátky byly zcela primitivní. Již ve starověku zkoušeli přenést trochu hnisu z mírných případů neštovic na zdravé osoby s nadějí, že očkovaný jedinec prodělá také jen mírné neštovice. Tato praxe vycházela z neznalosti imunitních dějů, protože pouze síla a kvalita imunitního systému určovala, jestli člověk vůbec onemocní, jak vážně onemocní a zdali přežije. Naši předkové se domnívali, že mírný případ neštovic znamená mírnou nákazu a chtěli tak předejít silné nákaze v budoucnosti. Muselo to nějak fungovat, jinak by to nedělali. Tato metoda, které se říkalo variolace, měla řádově několikaprocentní úmrtnost. Lepší než neštovice, ale stále ještě dost.

       Další metodou prevence neštovic se stala vakcinace. Anglický lékař  Edward Jenner si všiml, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice způsobované příbuzným virem, nedostávaly pravé neštovice. Usoudil, že prodělání kravských neštovic nějak chrání proti pravým neštovicím a pokusil se to dokázat. Jenner vzal materiál z boláku dojičky nemocné kravskými neštovicemi a inokuloval (naočkoval - pozn. red.) ho do řezu na paži osmiletého Jamese Phippse. Chlapec pak onemocněl kravskými neštovicemi. Za 48 dní chlapce infikoval pravými neštovicemi a chlapec neonemocněl. O svém pokusu napsal do lékařského časopisu. Jenner nebyl jediný, kdo takto experimentoval, ale připadla mu čest být uváděn v historii medicíny. Bohužel se už z oficiálních zdrojů nedozvíte, že jeho metoda přinesla i první oběti a to v jeho vlastní rodině. Očkoval svého tehdy asi ročního syna a z chlapce vyrostl idiot. Očkoval i svou těhotnou manželku a ona porodila mrtvé dítě. 

       V souvislosti s pravými neštovicemi nabízím k úvaze hypotézu. Homeopatie zná princip vzájemného vztahu dvou nemocí. Vychází z pečlivých pozorování přirozeného souběhu různých nemocí. Homeopatie vychází z principu podobnosti – podobné se léčí podobným. Nápad využít uměle připravené léky vyšel z pozorování skutečných trvalých vyléčení, ke kterým došlo pouze a výhradně při použití podobných, nikoli opačných léčebných prostředků. Zakladatel homeopatie Hahnemann si také všiml toho, že se lidé někdy vyléčili z nemocí tím, že prodělali nemoc podobnou. Podobností se myslí podobnost symptomů. Například si všiml, že někteří lidé se vyléčili z chronické pustulózní vyrážky právě proděláním neštovic. Protože jde o značně rizikovou cestu, Hahnemann hledal bezpečnější způsob, jak napodobit nemoc a přišel na to, že lze použít léky. Sám na sobě zkoušel chinin a zjistil, že začal produkovat symptomy malárie. Z toho usoudil, že chinin má potenciál vyléčit malárii právě proto, že je u zdravého jedince schopen vyvolat její symptomy. Zájemce o podrobnosti odkazuji na jeho základní dílo "Organon racionální léčby", vydalo nakladatelství Alternativa, www.alternativa.cz.

       Jak to souvisí s neštovicemi? Kravské a pravé neštovice jsou nemocemi podobnými, čili lidé pozorovali homeopatický princip podobnosti v praxi. Takže celá teorie a praxe očkování stojí na nepochopeném homeopatickém principu podobnosti. Rozepisuji se o tom tak podrobně i proto, že se můžete setkat s názorem, že očkování je vlastně homeopatické, protože se do těla zavádějí malé dávky mikrobů, aby ochránily před týmiž mikroby. Jak postupně porozumíte, možná tomu tak bylo v 19.století, ale rozhodně to neplatí nyní. Současné vakcíny nemají s původní nemocí nic společného. Homeopatie je založena na principu podobnosti, přičemž ta podobnost musí být logicky vnitřně svázaná, nejen povrchní.

       Původně nebylo známo, že kravské a pravé neštovice jsou způsobeny jinými původci, mohlo dojít i k jejich smíšení při pasážování od jedné osoby k druhé. Často se tehdy používala metoda očkování „z paže do paže“. Inokulovala se jedna osoba, a když začala produkovat hnis, přenesl se na další osobu. Tato metoda ovšem přinášela problém rizika přenosu jiných nemocí, zejména syfilis a hepatitidy.

       Když bylo zjištěno, že se viry liší, očkovací virus byl nazván vaccinia virus. Vaccinia virus je blízce příbuzný viru způsobujícímu kravské neštovice. Přesný původ vaccinia viru je neznámý pro nedostatky ve vedení záznamů, jak byl po desetiletí v laboratořích opakovaně kultivován a pasážován. Nejběžnější názor je, že viry vaccinia, kravských neštovic a varioly byly všechny odvozeny od jednoho společného předchůdce.

       Protože metoda přímé inokulace byla jednak nepraktická - musel existovat nepřerušený řetěz nositelů viru - a přinášela značná rizika, hledaly se metody, jak očkovací materiál uchovat. A jak snížit riziko reakcí.

3. Co obsahují vakcíny

       První vakcíny byly sekrety, tkáně, kultury obsahující kompletní infekční agens, tj. původní vakcinace znamenala přímý přenos infekčního materiálu, bez konzervantů a dalších přídatných látek. Šlo o přesné napodobení skutečné infekce. Ovšem také se všemi riziky, vysokým počtem akutních reakcí a relativně vysokou úmrtností.

       Současné vakcíny se vyvíjely s tím, jak se vědci snažili minimalizovat vedlejší účinky a rizika. Mikroby, viry a jejich antigeny pak byly různě štěpeny a modifikovány, aby vyvolaly protilátkovou odpověď a nepůsobily akutní zánětlivou reakci. Mikroby byly zabíjeny (chemicky – formaldehyd) nebo oslabovány opakovaným pasážováním přes buněčné kultury. Pro zachování sterility byly dodány konzervační látky, např. rtuť ve formě thiomersalu (prudko jedovatá organická zlúčenina ortuti - pozn. red.) od 30. let 20. století. Pro tuto formu rtuti nebyla provedena jediná studie o bezpečnosti. Jde o jinou formu rtuti, než která se vyskytuje v potravním řetězci.

       Původní antigen ve vakcíně je natolik pozměněn, že ho imunitní systém nerozpozná jako nebezpečí a nereaguje na něj a proto se přidávají adjuvancia ke zvýšení reaktivity, zejména soli hliníku (od 20. let 20. století) a skvalen. Na oficiálním seznamu nejsou kontaminující látky, např. zbytky DNA z buněčných kultur, viry (SV 40 – onkogenní virus), bakterie, stopy antibiotik apod.

       Když víme, jak se proměnily vakcíny během historie očkování, z prostého přenosu hnisu po výše uvedený koktejl uměle vytvořených látek, můžeme si položit jednoduchou otázku: funguje současné očkování jako napodobení přirozené infekce a zajišťuje obdobnou imunitu nebo způsobuje zcela jiné změny imunitního systému? Já si myslím, že druhá možnost je pravdivá. Je nutné si uvědomit, že očkování bylo rozvíjeno v dobách, kdy nebylo mnoho známo o imunitním systému dětí.

       Závěr: vakcíny jsou koktejly uměle upravených antigenů, chemikálií a kontaminujících látek: zbytků antibiotik, desinfekce a jiných bakterií a virů z tkáňových kultur. Nejde o napodobení přirozené infekce, které by obdobně stimulovalo imunitní systém. Vstupují do těla jinou cestou než přirozená infekce, obcházejí slizniční bariéru střeva a játra, vstupují přímo do krevního oběhu a do mozku. Chemikálie zůstávají v těle roky a vyvolávají chronickou imunitní reakci (viz dále).

Zdroj - https://www.slobodavockovani.sk/