Věda se zde spojuje s duchovnem

Kdo byl Tertullian a co znamená "Mysterium na Golgotě"(proces s Kristem)

15.06.2009 23:31

 

     Když uvádím tohoto Tertulliana, který žil asi v době, kdy tato inspirace shora od mrtvých současníků Krista Ježíše začala, a který stál - pokud mohl jakožto člověk - pod vlivem této inspirace... když tohoto Tertulliana skutečně čteme, tedy získáme zvláštní dojem. On psal ovšem tak, jak psát musel podle svého lidského založení. Člověk může dobře mít inspirace, ale ty se ukáží vždycky tak, jak je člověk může přijmout. Tak tedy i Tertullian podal inspirace ne docela čistě; podal je tak, jak je mohl projevit ve svém lidském mozku: jednak proto, že sídlel ve smrtelném těle a zadruhé proto, že byl v určitém ohledu vášnivý a fanatický. On psal tak, jak inspirace vystoupily, ale nanejvýš pozoruhodně vystoupily, jestliže je pozorujeme z pravého a správného hlediska.

     Tohoto Tertulliana potkáváme jakožto Římana, ani ne zvlášť vysokého literárního vzdělání, ale jako spisovatele velkolepé síly řeči. Můžeme přímo říci, že Tertullian je ten, kdo latinskou řeč pro křesťanství teprve upravil. On teprve našel možnost, aby tuto nejprozaičtější, nejméně poetickou řeč, tuto čistě řečnickou řeč, latinskou řeč prožhnul takovým temperamentem a takovou svatou vášní, že skutečně v díle Tertullianově žije bezprostřední duševní život, zvláště v díle: "De carne Christi" ("O těle Kristově") nebo také v díle, ve kterém se snaží odmítnout všecko, z čeho jsou křesťané obviňováni. Ty jsou psány se svatým temperamentem a s velkolepou silou řeči. A on byl jakožto Říman - a z díla "De carne Christi" je to možno ukázat - tento Tertullian byl jakožto Říman bez předsudků proti svému vlastnímu římanství. On našel velkolepá slova, když obhajoval křesťany proti pronásledování Římanů. Týrání, působené křesťanům, aby zapřeli svou příslušnost ke Kristu Ježíši, to odsuzoval temperamentně, takže řekl: Což nedokazuje vaše chování jakožto soudců naproti křesťanům dostatečně, že jste nespravedliví? Musíte celý svůj soudcovský postup, jaký jinak máte, změnit, nepoužívat ho, když soudíte proti křesťanům. Jinak nutíte svým týráním svědka, aby nezapřel; nutíte ho, aby vyznal, co je pravda, co skutečně myslí. U křesťanů to děláte opačně: mučíte ho, aby zapřel, co si myslí! Jakožto soudci se chováte proti křesťanům opačně, nežli jak se jinak jakožto soudci chováte. Jindy se chcete týráním dovědět pravdu; u křesťanů se chcete dovědět lež. - A podobným způsobem ve slovech, která skutečně vystihla jádro věci, mluvil Tertullian o mnohém.

     Přitom můžeme říci, že vedle toho, že byl odvážným, silným mužem, který prázdnotu římské modloslužby úplně prohlédl a vylíčil, byl mimoto člověkem, který všude, kde psal, dokazoval svoje vztahy k nadsmyslnému světu. On mluvil o nadsmyslném světě tak, že vidíme, jak tento muž ví, co to znamená, mluvit o nadsmyslném světě. On mluví o démonech tak, že říká: "Zeptejte se démonů, zdali Kristus, Ten, o kterém křesťané tvrdí, že je pravý Bůh, je skutečně pravý Bůh! Postavte skutečného křesťana naproti posedlému, ze kterého mluví démon... tu uvidíte, že když jej skutečně přimějete k mluvení, že vám dozná, že on sám je démon; neboť on řekne pravdu." (To Tertullian věděl, že démoni nelžou, když se jich lidé zeptají.) "Ale démoni vám také řeknou - když se jich křesťan správně zeptá ze svého vědomí -, že Kristus je Bůh. Jenže Ho nenávidí, protože proti Němu bojují. Od démona se dozvíte, že On je pravý Bůh." - Tertullian se odvolává nejen na svědectví lidí, ale na svědectví démonů. Tak mluví o démonech jako o svědcích, kteří nejen mluví, ale kteří i doznávají, že Kristus je pravý Bůh. To všecko říká Tertullian sám ze sebe. Když poznáváme Tertulliana jako spisovatele, máme skutečně důvod zeptat se: Jaké bylo hlubší duševní vyznání Tertullianovo, který byl uchopen právě Vám vylíčenou inspirací, - jaké bylo hlubší duševní vyznání Tertullianovo?

     Toto hlubší duševní vyznání Tertullianovo je skutečně poučné, neboť Tertullian tušil již něco, co vlastně teprve za dosti dlouho po době Tertullianově mělo se lidstvu zjevit. Tertullian se přiznával v podstatě ke třem větám vůči lidské přirozenosti:

     Předně: lidská přirozenost je taková, že v nynější době - (to je tedy doba Tertullianova, konec druhého století po Kristu), že tak, jaká nyní je, může se obtížit hanbou, zapřít největší událost Země. Když člověk následuje jen sám sebe, nepřijde k největší události Země.

     Zadruhé: jeho duše je příliš slabá, aby pochopila tuto největší událost Země.

     Zatřetí: člověku je docela nemožno získat vztah k mystériu Golgoty, když následuje jenom to, co mu umožňuje jeho smrtelné tělo.

     Tyto tři věci jsou přibližně vyznáním Tertullianovým. Na základě těchto tří věcí řekl Tertullian slova: "Ukřižován byl Syn Boží; to není hanba, poněvadž je to hanebné. On  také zemřel; je to neuvěřitelné právě proto, že je to bláhové." "Prorsus credibile est, quia ineptus est." To je neuvěřitelné právě proto, že je to bláhové: tato věta stojí u Tertulliana. Druhá věta, kterou mu svět přibásňuje: "Credo, quia absurdum est", nestojí nikde ani u Tertulliana, ani u jiného církevního otce; ale byla tehdy udělána tato věta, kterou jsem Vám právě vyslovil. Většina lidí nezná z Tertulliana nic jiného nežli tuto větu, která je nepravdivá. Zatřetí: "A pohřbený vstal z mrtvých (praví Tertullian) - protože je to nemožné. Musíme tomu věřit, poněvadž je to nemožné."

     Tento trojí výrok Tertullianův, ten se zdá ovšem moderním, docela chytrým lidem něčím strašným. Představme si jen takového pravého dnešního materialistického vzdělance, který zde slyší, jak někdo říká:  

"Kristus byl ukřižován; musíme tomu věřit, protože je to hanebné.
Kristus zemřel; musíme tomu věřit, protože je to bláhové.

Kristus opravdu vstal z mrtvých; musíme tomu věřit, protože je to nemožné."

Představme si, jaký poměr může získat takový správný přívrženec monistického světového názoru dnešní doby k takovýmto věcem!

     Ale co myslel Tertullian? Tertullian se stal právě svou inspirací správným znalcem člověka, on poznal, na jaké cestě byla v tehdejší době lidská přirozenost. Hleďte, lidé šli vstříc následujícím staletím čtvrtého poatlantického, řecko-latinského kulturního období. Právě tolik let, kolik mystérium Golgoty bylo před středem tohoto období, 333 let, právě tolik let po tomto období zamýšlely určité duchovní mocnosti uvést zemský vývoj do docela jiných drah, než na jaké byl uveden potom, poněvadž zde bylo mystérium Golgoty! Třista třicet tři let po roce 333 je 666; to je onen počet let, o kterém pisatel Apokalypsy mluví s velkým temperamentem. Čtěte příslušná místa, kde pisatel Apokalypsy mluví o tom, co se vztahuje na 666! Tu mělo se podle úmyslů určitých duchovních mocností s lidstvem něco stát, a bylo by se stalo, kdyby nebylo přišlo mystérium Golgoty. Sestupnou cestu, která od r.333 byla lidstvu určena jako vyvrcholení kultury duše rozumové čili duše mysli, této sestupné cesty bylo by se použilo k tomu, aby se lidstvo uvedlo na docela jinou cestu, než kam mělo přijít podle úmyslu božských bytostí, které jsou s ním od začátku, od doby saturnské, spojeny. To se mělo stát tím, že něco, co teprve později mělo přijít do lidstva - duše vědomá se svými obsahy - bylo by lidstvu jakýmsi zjevením dáno již r.666.

     Kdyby se to bylo provedlo, kdyby se byly skutečně splnily úmysly určitých bytostí, stavících se proti vývoji lidstva, které ale chtějí tento vývoj lidstva strhnout na sebe, pak by lidstvo bylo v r.666 tak překvapeno, tak nadáno duší vědomou, jak tomu bude teprve po delší době.

     Na tom totiž spočívá to, co vždycky dělají bytosti nepřátelské vůči Bohům lidi milujícím: že chtějí to, co tyto k lidem dobré duchovní bytosti chtějí lidem dát v pozdější době, přeložit na dřívější dobu, kdy k tomu lidstvo není ještě zralé. To, co by se mělo stát teprve uprostřed našeho období, co se tedy má stát teprve 1080 let po roce 1413, co se má tedy stát teprve v roce 2493 (tu má být člověk teprve tak daleko vzhledem k vědomému uchopení své vlastní osobnosti) to bylo by bývalo naočkováno člověku ahrimansko-luciferskými silami již r.666.

     Co se tím chtělo dosáhnout na straně těchto bytostí? Chtěly tím člověku dát duši vědomou, ale byly by tím člověku vštípily povahu, která by mu byla znemožnila, najít svou další cestu k duchovnímu Já, k životnímu duchu a k duchovnímu člověku. Byla by se mu odřízla cesta do budoucnosti a člověk by byl převzat do docela jiných drah vývoje.

     Dějiny se neodehrály tak, jak bylo zamýšleno v této zvláštní podobě, v této fenomenální, velkolepé, ale ďábelské podobě; stopy toho se ale v dějinách přece jen provedly. Mohly se provést tím, že se staly věci, o kterých možno jen říci: lidé je na Zemi dělají, ale dělají je vlastně vždycky tím, že jsou podavači toho, co vykonávají prostřednictvím lidí určité duchovní bytosti. A tak byl také císař Justinian podavačem určitých duchovních bytostí, když jako nepřítel všeho toho, co se dochovalo z vysoké moudrosti Řeků, zavřel v roce 529 školu filosofů v Aténách, takže poslední zbytky řecké učenosti s vysokým věděním aristotelsko-platónským byly vyhnány a uprchly do Persie, kam již dříve, když Leo Isaurikus v 5.století stejné řecké mudrce zahnal z Edessy, mudrci uprchly. A tak se shromáždilo k blížícímu se roku 666 v perské akademii v Gondišapuru skutečně to, co bylo nejvybranější učeností, která se dochovala ze starého řectví a která nebrala ohled na mystérium Golgoty. A v gondišapurské akademii učili ti, kdo byli inspirováni lucifersko-ahrimanskými silami.

     Kdyby to, co v r.666 mělo na lidstvo přijít - co, kdyby to bylo přišlo, by vedlo právě k odříznutí pozdějšího vývoje a k povýšení lidstva již v roce 666 - kdyby bylo mělo plný úspěch to, co zamýšlela akademie v Gondišapuru, pak by byli v 7.století povstali tu a tam všude vysoce učení, svou vysokou učeností mimořádně geniální lidé, kteří měli putovat severní Afrikou, západní Asií, jižní Evropou, po Evropě vůbec a všude měli šířit onu kulturu z r.666, kterou měla na mysli akademie v Gondišapuru. Tato kultura měla především postavit člověka docela na jeho osobnost, přinést již docela duši vědomou.

     Bylo znemožněno, aby se to stalo. Svět nabyl již jinou tvářnost, než jaká by byla musela být ta, ve které by se to bylo mohlo stát. Proto byla celá rána, která měla být zasazena západní kultuře akademií gondišapurskou, utlumena. A místo aby povstala moudrost, proti které všecko to, co dnes ve vnějším světě víme, by bylo naprostou maličkostí, místo aby duchovním vnuknutím povstala moudrost o všem tom, čeho se postupně dobude pokusy a přírodní vědou až do roku 2493 a co by bylo vzešlo skvělou, velkolepou učeností, zůstaly potom jenom zbytky toho v tom, co arabští učenci přinesli do Španělska. Ale bylo to již také otupeno - nevzešlo to tak, jak to bylo chtěno, bylo to otupeno. A na místě toho zůstal mohamedanismus, Mohamed se svojí naukou, a přišel jen islám na místo toho, co mělo vyjít z gondišapurské akademie. Mystériem Golgoty byl svět odveden od tohoto jemu zhoubného směru.

     A svět byl od něho odveden tím, že se již dříve stalo nejen mystérium Golgoty, ale že toto mystérium Golgoty se stalo jako událost, která se nedá pochopit obyčejnými lidskými silami až do smrti, čímž v západním lidstvu vzniklo právě to, co jsem právě před chvílí popisoval: inspirování ze strany mrtvých, jak jsme to pozorovali u Tertulliana a mnohých jiných. Tím byla obrácena lidská mysl na mystérium Golgoty a tím na něco docela jiného než je to, co by bylo mělo vyjít z akademie gondišapurské. Tak se rozšířilo to, co překazilo onu vysokou - ale ďábelskou - moudrost, kterou měla v úmyslu akademie v Gondišapuru; ale překazilo rozšíření oné moudrosti k blahu lidstva.

     Z toho, co bylo od mrtvých inspirováno, vyšlo mnohé zlomené, ale lidstvo bylo přece jen uchráněno, aby se na jeho duši vrhlo to, co by bylo muselo přijmout do svých duší, kdyby se akademii v Gondišapuru podařil její úmysl.

     Ale takové události jako ta, kterou zamýšlela akademie v Gondišapuru, ty se odehrávají jaksi za kulisami vnějšího vývoje světa. Odehrávají se v nadsmyslnu. Lidé jsou s tím ve styku, ale tyto události se odehrávají veskrze v nadsmyslnu. A takové události: jak to, co bylo zamýšleno akademií v Gondišapuru, tak událost na Golgotě, nemůžeme posuzovat jen podle toho, co se děje na fyzické úrovni. Musíme takovéto události, když je chceme charakterizovat, vyhledat ve mnohem, mnohem významnějších hlubinách, než se obyčejně myslí.

     Lidstvu zůstalo ovšem něco z toho, co by se tehdy bylo mělo stát a co bylo utlumeno tak, že z něčeho velkolepého vzešel fantastický, ubohý islám. S lidstvem se ovšem něco stalo! S lidstvem se stalo to, že tehdy lidstvo, celé lidstvo, na které vliv Gondišapuru působil - tento novoperský vliv, který v nevhodnou dobu přinesl znovu impuls Zarathustrův - že celé lidstvo, mohu-li tak říci (smím-li se vyjádřit triviálně) dostalo až do tělesnosti vnitřní ránu! Tehdy, milí přátelé, dostalo lidstvo impuls, který jde až do fyzické tělesnosti, se kterým se dále nyní stále rodíme: impuls, který je vlastně totožný s tím, co jsem dříve charakterizoval. Naočkovala se lidstvu ta nemoc, která když se vyžívá, vede k popírání Boha-Otce.

     Rozumějte mi tedy dobře: lidstvo, pokud je lidstvem civilizovaným, má dnes v těle osten. - A svatý Pavel mluví velmi mnoho o tomto ostnu... Toto lidstvo má v těle osten: svatý Pavel mluví prorocky; on měl jej jakožto zvlášť pokročilý člověk už ve své době, jiní jej dostali vlastně teprve v 7.století. Ale tento osten bude se stále více šířit, bude stále významnějším a významnějším. Když dnes poznáte  člověka, který se docela oddává tomuto ostnu, této nemoci, - neboť to je osten ve fyzickém těle, to je skutečná nemoc - pak stává se ateistou, pak se stává popíračem Boha, popíračem Božského. Vlohu k tomuto ateismu má vlastně každý člověk, který patří k moderní civilizaci, - jedná se jen o to, zdali se této vloze oddává. Člověk v sobě nese nemoc, která ho dráždí k tomu, aby Božské popíral, kdežto by vlastně z jeho povahy plynulo, aby Božské uznával. Tato povaha byla tehdy jaksi poněkud mineralizována, zatlačena nazpět ve vývoji - takže všichni v sobě neseme chorobu popírání Boha.

     Tato choroba popírání Boha působí v lidstvu mnohé věci. Touto chorobou popírání Boha se utváří  totiž mezi lidskou duší a tělem mnohem silnější pouto přitažlivosti, nežli zde bylo dříve a než jaké je vlastně v lidské povaze samé. Duše se jaksi přikovává více k tělu. A zatímco duše svou vlastní povahou k tomu není určena, aby brala účast na osudech těla, byla by tím přišla na dráhu, kde by se stále víc a víc účastnila osudů těla, také osudů narození a dědičnosti a smrti.

     Nic menšího totiž nechtěli tehdy (což ve více diletantské formě chtějí zase určité tajné společnosti i v naší době), nic menšího nechtěli mudrci z Gondišapuru, nežli udělat člověka pro tuto Zem příliš velkým, příliš moudrým, ale s naočkováním této moudrosti způsobit, aby jeho duše brala účast na smrti; takže by člověk neměl sklon, když projde branou smrti, brát účast na duchovním životě a na následujících vtěleních. Oni mu chtěli přímo odříznout další vývoj. Chtěli jej získat pro docela jiný svět, konzervovat ze zemského světa, aby jej odvedli od toho, k čemu zde člověk na Zemi je, čemu se má teprve učit v pomalém, pozvolném vývoji a čím přijde k duchovnímu Já, k životnímu duchu a k duchovnímu člověku.

     Lidská duše by se tedy seznámila se Zemí více, nežli jí bylo předurčeno. Smrt, která je předurčena jenom tělu, by se stala do jisté míry také osudem duše. Proti tomu bylo pracováno mystériem Golgoty. Člověk se stal tedy smrti příbuzným, ale mystériem Golgoty byl uchráněn před touto příbuzností se smrtí. Jestliže na jedné straně určitý proud ve světovém vývoji způsobil silnější příbuznost duše s lidským tělem, nežli byla člověku předepsána, tedy Kristus, aby způsobil vyrovnání, připoutal duši pevněji k duchu, nežli to zase bylo předurčeno. Mystériem Golgoty tedy byla lidská duše přivedena k duchu blíže, nežli jí bylo předurčeno.

     To, milí přátelé, nás teprve uschopňuje, pohlédnout řádně do toho, jak souvisí mystérium Golgoty s nejvnitřnějšími silami lidské přirozenosti během tisíciletí. Vzájemný poměr, který člověku určili Ahriman a Lucifer, vzájemný poměr mezi tělem a duší, musíme umět přirovnat ke vzájemnému poměru mezi duší a duchem, když se chceme historicky správně přiblížit k mystériu Golgoty.

     Katolická církev, která stála velmi silně pod zbytky vlivu akademie v Gondišapuru, ta dogmaticky stanovila v roce 869 na všeobecném ekumenickém koncilu v Cařihradě, že se nemá věřit v ducha...  protože nechtěla poskytnout každému jasno o mystériu Golgoty, ale chtěla šířit temno po mystériu Golgoty. Katolickou církví byl duch r.869 odstraněn. Dogma, které zde bylo stanoveno, znamená, že se nemá věřit v ducha, ale jen v tělo a duši, a duše že má v sobě něco duchovní povahy. Ale že se člověk skutečně skládá z těla, duše a ducha, to bylo katolickou církví odstraněno. Toto odstranění, to nastalo v katolické církvi ještě přímo pod vlivem impulsu z Gondišapuru.

     Dějiny vypadají právě jinak, milí přátelé, nežli jak se z té nebo oné strany často utvářejí "pro domácí potřebu" lidí, které by někdo rád vedl!

Úryvek z přednášky Rudolfa Steinera "Jak najdu Krista?"

 

Kontakt

Lukáš Sehnal

LS.LUCKI@SEZNAM.CZ

Frenštát pod Radhoštěm
www.alternativni-masaze.webnode.cz/
www.elektrosmog-ostrava.webnode.cz/
www.uzivamecds.webnode.cz

777 64 81 94

Skype jméno: Lslucki

Vyhledávání

"V tobě žije člověk,
který hledí ke svému Bohu tváří v tvář,
Je věčný a je v kruhu sedmi velikých duchů.
Je nadevším, co v tobě vzteklé je nebo ustrašené.
Vládne všemi silami horního světa.
Je pánem svého vlastního života,
vlastního zdraví a dokáže to i u druhých.
Nic ho nemůže překvapit.
Žádná nehoda nebo "náhoda" zaskočit.
Nemůže být uveden do zmatků.
A nic ho nemůže překonat.
Zná podstatu minulého, přítomnéh i budoucího."

(z pozmámkového bloku jednoho Velkého člověka, rok 1924)

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode